Tréninkové místo

Bylo krásné ráno Tetsuo probudil, uznal, že je nejvyšší čas na to naučit se s Katsurem nějakou novou techniku přeci jen byla by ostuda kdyby _Mugen měl tolik technik a Katsuro žádnou. Jenže jakou techniku mu přidat jako první. Uvědomil si, že by bylo celkem vhodné, kdyby využil to, co už sama loutka obsahuje a to jak byla konstruována. Tedy mohl by se jí naučit používat tak jako káču. Což ovšem znamenalo, že bude muset loutku trochu předělat. Vyvolal jí ze svitku a začal s pracemi. Odendal ruce a nohy loutky a začal přemýšlet nad tím jak je efektivně+ a pomocí nějakých pohybů naučit ruce vtáhnout do sebe. Dumal nad tím dlouho a bylo mu jasné, že otvory musí být tak velké, aby jimi prošla ruka nebo noha. A to i třeba tak že se částečně složí, samotný ovládací mechanizmus toho vtažení by pak nemusel být tolik složitý, stačilo využit vláken připevněných ke končetinám a pomocí páček nebo mechanizmu otevřít prostor pro ukládání a do něj pak nohy nebo ruce zasunout. Dumal nad tím skoro celí den, když konečně jen co zapadalo slunce, na to přišel tedy systém kterak velice rychle a účinně vtěsnat ruce a nohy do loutky. Konečně se také najedl a hned poté šel spát, měl ošklivé můry, kde ho pronásledovala jeho vlastní loutka točící se stále dokola vybavená 3řadami ostří.
Probudil se ráno celí zpocený hrůzou a to ještě nevěděl, že to co bylo snem, velmi brzy bude reálnou skutečností. Omyl se a najedl se, pak začal pomalu trénovat zasouvání skrze mechanizmus. Nešlo to, ale vůbec loutce zůstávala venku tu noha tu ruka občas, dokonce vystřelil a tak se taky stalo, že zhruba k poledni utíkal z laboratoře celé zahalené kouřem, větrání trvalo další dvě hodiny a on uznal, že je na čase testovat loutku někde venku. Venku se dařilo, lepe, i když pravda je že po zasunutí končetin nevydržela loutka dlouho stát neb neměla rotaci, která by jí na špičce držela. Ale dařilo se mu aspoň zasunout všechny končetiny, zbývalo tedy přijít na to jak loutku roztočit. To bylo ovšem velice snadné vlastně stačilo na-škubnou správnými lanky připevněnými na končetinách a to lanky na jedné straně a tím iniciovat rotaci navíc šlo roztáčení umocňovat nebo tlumit díky lanku na vrchu to také fungovalo jako jakési vodící lanko. Dá se tedy říct, že měl takovou káču na dálkové ovládání. Rychlost rotace a tedy pohyb loutky pak byli uspokojivé, jemu to tak alespoň přišlo. Ale bylo stale co zlepšovat zaprvé moc mu nešlo loutku ovládat v kolmých směrech vzhůru a ve skocích a za druhé potřeboval otestovat a hlavně vymyslet efektivní mechanizmus na vysouvání čepelí. Naštěstí se i zde ukázal jeho intelekt, jako nejstrašnější zbraň čepele totiž nechal vysunout díky slabšímu upevnění a rotaci loutky po dosažení vysunutí pak došlo k zaseknutí pojistky (která šla odcvaknout pomocí specifického pohybu ruky) a upevnění čepelí na místo. Zbývalo tedy jediné naučit se loutku obstojně řídit.
To ale byl program dalšího dne, dalšího velice humorného dne celí den v podstatě jen roztáčel a tlumil svou loutku, snažil se, aby nenabourala do nejbližší překážky, ale objela jí několikrát loutka, narazila do kmene stromu, trochu ho posekala, a pak se zastavila. Několikrát dokonce došlo k tomu, že loutka zavadila o menší kamínek, nadskočila samovolně, odrazila se a pak se zaryla do země, občas při takovém odskoku dokonce došlo k tomu, že se loutka se svištící trojicí čepelí řítila, přímo na toho kdo jí ovládá. To děkoval všem bohům, že zvládne ovládat dvě loutky najednou neb stačilo loutce do cesty pomocí mugena nastavit větší kamen a bylo po problému. Jenže si byl vědom, že takhle to nepůjde většina bojišť je nerovná a loutka musí být dobře ovladatelná, vynašel tedy jistý způsob jak malinko modulovat nerovnosti a hlavně jak vycítit kde nerovnost je a vyhnout se jí. Dostatečně mohlo i vytvrzené špice loutky pomocí přidaní keramických platů a dalšího kovu. Pomohlo také lepší vycentrování loutky. Zamyslel se i nad tím že by na vrcholu loutky a jejím středem protáhl tyč, která by byla rotace prostá a na kterou by se dalo přimontovat sedátko nebo aspoň stupátko. Ale tento nápad nechal do budoucna, přeci jen čekala ho dlouhá doba trénování nové techniky a její provádění spolu s mugenovími technikami. To zabralo bratru dobré další dva dny plné ohně sečných ran a poškození menší časti lesa. Nu ještě že nikdo nevěděl, kam chodí trénovat i když pomalu začal přemýšlet o najmutí nějakého místa, kde by mohl trénovat bez likvidace přírodních zdrojů. Bylo několik dní poté, co přišel s nápadem na otáčení a co ho konečně realizoval, byl na sebe patřičně hrdý a byl připraven řešit další problém jed…..

Bylo krásné,horké ráno a já se zrovna probudil.Protáhl jsem se a šel jsem se do koupelny umýt.Pak jsem se oblékl a sešel jsem dolů.Tam jsem si nachystal snídani.Pak jsem se pustil do jídla.Když jsem dojedl tak jsem si udělal svačinu a sklidil talíř a vyšel jsem ven.Šel jsem na mé oblíbené místo.Bylo to místo kde byla průzračná voda a několik kamenů.Asi se pustím do tréninku pomyslím si a stoupnu si před ten kámen.Udělám 4 pečetě.Tatsu,Saru,Mi,Tora. Kōri yuka! Vykřiknu a snažím se udělat štít z ledu.Vytvořím malé kolečko o šířce asi 5 cm.Hm….Do 40 cm je to docela daleko. Pomyslím si a zasměji se.Tatsu,Saru,Mi,Tora. Kōri yuka! Vykřiknu znovu a vytvořím kolečko o šířce asi 7 cm,výšce asi 5 cm a o tloušťce 0,3 cm.Sakra!Jak to že je to pořád tak malý?? Pomyslím si naštvaně.Udělám znovu pečetě a vykřiknu Kōri yuka! V ruce se mi začne tvořit malý kolečko které se po 10 sekundách zvětšilo na 2x větší.Pak udělám znovu pečetě a znovu vykřiknu Kōri yuka! V ruce se mi vytvoří kolečko o šířce 15 cm,výšce 13 cm a tloušťce 0,7 cm.Bylo něco kolem 9:30 a tak jsem si sedl a rozbalil jsem si svačinu.S chutí jsem se do ní pustil.Po 5-ti minutách jsem se vrátil zpět k tréninku.Znovu udělám pečetě. Kōri yuka! Vykřiknu a v ruce se mi utvoří větší kolo než minule.Oddechnu si a pak zajdu k říčce.Trochu jsem se napil a polil jsem si triko čímž jsem se ochladil.Pak jsem se vrátil na mé místo a začal jsem znova trénovat.Udělám znovu pečetě. Kōri yuka! Vykřiknu a v ruce se mi začne tvořit kolečko které se postupně zvětšuje ale když je široký asi 20 cm a vysoký asi 17 cm tak to vybouchlo.Kso pomyslím si naštvaně.Udělám pečetě a vykřiknu Kōri yuka! Tentokrát jsem do toho dal mnohem víc chakry než minule.Pomalu se začal tvořit malý štít (výška 12 cm,šířka 13 cm a tloušťka 1 cm.) a já se ho snažil udržet v ruce alespoň minutu.Povedlo se a tak jsem pomalu přidával chakru.Štít se pomaličku zvětšoval.Když byl o výšce cca 15 cm,šířce cca 15 cm a tloušťce cca 1,2 cm tak jsem se ho znovu pokusil chvíli udržet.udržel jsem ho asi 30 sekund a pak se znovu roztříštil.Uffffff oddechl jsem si když jsem ho udělal docela velký.Na chvíli jsem si zase sedl ale po 5 minutách jsem se vrátil k tréninku.Bylo něco kolem oběda a tak jsem se vrátil domů.Tam jsem se najedl a chvíli jsem si odpočinul.Kolem 1. hodiny jsem znova šel na místo mého tréninku.Je tu hrozné horko pomyslím si a pak mě napadne že tyto podmínky nejsou vhodné pro učení Hyōton techniky.V té chvíli jsem se rozhodl že si najdu vhodnější místo.Po chvíli hledání jsem našel studený koutek lesa.Tak jsem udělal pečetě a znovu řekl Kōri yuka.Už jsem ho uměl udělat a udržet do šířky asi 10 cm,výšky 12 cm a tloušťky 1 cm.Když jsem to udělal tak jsem znovu přidal chakru.Tentokrát to bylo velikostí jako minule ale už jsem to dokázal udržet.Zase jsem přidal ví chcakry ale zase se to roztříštilo.Už mě to přestává bavit. Pomyslím si při roztříštění.Celý postup opakuji.Nejprve udělám pečetě a pak zakřičím jméno techniky.V ruce se mi vytvoří štít jako minule.Teď už jsem ho dokázal udržet.Chtěl jsem vyzkoušet odolnost štítu a tak jsem s ním udeřil do kamene co byl poblíž.Štít trochu napraskl ale nezničil se úplně.Pomocí chakry jsem opravil praskliny a přidal jsem tam ještě vích chakry.Teď štít byl o výšce asi 20 cm,šířce 17 cm a tloušťce 2 cm.Abych otestoval jeho odolnost proti kovovým zvraním a tak jsem ho opřel o kámen a vytáhl jsem několik kunaiů a shurikenů.Hodil jsem 2 kunaie a ty se do štítu zabodly.Pak jsem hodil 4 shurikeny a ty se taky zabodly.Byly tam jen malé šrámy a tak jsem se dal znovu do zvětšení štítu.Přidal jsem do něj mou chakru a štít se znovu zvětšil.Byl o 5 cm vyšší,o 5 cm širší a o 0,5 cm tlustší.Byl jsem docela unavený ale chtěl jsem ještě dnes tuto techniku dokončit a tak jsem to znovu udělal.Udělal jsem pečetě a řekl jsem Kōri yuka.V ruce se mi vytvořil štít co minule.Pak jsem do něj dal poslední zbytky chakry.Byl o výšce 35 cm,šířce 27 cm a tloušťce 3 cm.Už je dost tlustý ale ještě není dost vysoký a široký. Pomyslím si a na chvíli si sednu.Je docela pozdě a proto jsem se vrátil domů.Tam jsem se navečeřel,umyl a šel jsem spát.Ráno jsem se probudil docela brzy a tak jsem se nasnídal,převlékl a vydal se k místu jako minule.Bylo časné ráno a proto bylo ještě chladněji než včera.Udělal jsem pečetě a vykřikl Kōri yuka! V ruce se mi vytvaroval štít o velikosti jako večer ale já mě už dost chakry a proto jsem jí tam dal co nejvíce.Jeho šířka byla 30 cm,výška 40 cm a tloušťka 3 cm.Povedlo se mi to! Vykřiknu radostně a položím štít na zem.Vytáhnu 5 shurikenů a hodím je na štít.Shurikeny se od něj odrazí.Jupí!!! vykřiknu a s radostí se vrátím domů.

Bylo poledne dva dny poté, co úspěšně zvládnul Jiten. Věděl, co ho čeká, teď musel, nají způsob, kterým by skrze otvory (tedy ty větší vystřeloval projektily s jedem to, ale znamenalo zajistit dvě věci 1. Zdroj jedu takový aby byl kapalný a ve velkém prostoru utvářel oblak plynu 2. Potřeboval vyrobit takovou nábojnici, aby jí samotný vystřel, nepoškodil ale dopad už ano. Nuže první věc bylo zaopatřit si jed, tohle bylo problematické, neměli moc jedů a on potřeboval najít ještě jeden určitý. Nicméně tenhle typ by měl být dostupný mezi ostatními loutkáři. Šel se tedy projít po městě hledaje někoho, kdo by mu věnoval onen jed. Po chvíli putování se doslech že snad jeden apatikář by jed mohl mít. Došel tedy k němu a logicky o něj požádal apatikář se mu vysmál, že prý mu ho nedá, ani za milion ryo jediná snad kdyby vymyslel způsob jak zabezpečit jeho obchod. A tak měl Tetsuo další věc na koumání. V podstatě potřeboval zabezpečit dveře a okna tak aby se otevřeli jen někomu a v případě že by se o to pokusil někdo jiný tak by zpustili mechanizmus. Přemýšlel nad tím celkem dlouho ba dokonce několik dnů, s nápady pak přicházel různě, zajištění okna bylo nejjednodušší zarážky systém rachotících trubek, pokud se otevírali z venku a pak hlavně drátky zajistitelné tak aby kdokoliv kdo naruší sklo nebo se pokusí otevřít okno, aniž by předtím vložil na určité slabé místo dřevěnou destičku. Dostal zásah asi 60 senbony napuštěnými jedem. Dveře byly jiná obtíž, potřeboval vymyslet zámek, který by se dal obměňovat. Nakonec utvořil podobný destičkový mechanizmus, jako u oken jen tady při stlačení kliky docházelo k výstupu určitých bodců, které museli projet destičkami v kartě a dotknout se spodních pružin pokud se tak nestalo aspoň u jedné dírky (což bylo znázorněno tím, že mechanizmus necvakl. Mohl se ten, kdo se pokusil vstoupit těšit na několik výsuvných čepelí. Proti rozbití pak dveře zpevnil a namontoval do nich sítě, celí objekt pak potáhl několika metry lanka, aby někdo kdo se bude chtít dostat přes zeď rozběhem, se pořezal o ně. Navíc ještě vynášel zabezpečení proti ztrátě konzistence zdi, vlastně stačilo vytluc spodní cihlu zbrousit jí a pod ní položit mechanizmus citliví na váhu pokud tedy váha zdi nad mechanizmem poklesla, vyjela za zdí druhá zeď z několika centimetrového plechu. Ještě si s tím dost dlouho hrál naštěstí aspoň apatikář platil materiál, takže mohl zkoušet opravdu leccos, napadlo ho taky namontování varovných lanek do apatikařova domu a pak také do míst kde dbali na pořádek takový malí interní alarm. Po několika denní práci své výsledky prezentoval apatikaři ten na něj hleděl, jako že se zbláznil, nicméně nechtěl vycouvat někomu kdo, jako jediný věděl, jak co v jeho krámě ten funguje, ujistil ho, že děrování se dá snadno představit a ukázal mu, jak ukázal mu také, že to lze jen zevnitř a po vsunutí malinké kartičky. Řekl mu narovinu, že si kartičku nechá ne proto, že by ho chtěl vykrást, ale pro případ kdyby on svou někdy zapomněl. Prostě se jen jistil, že paštikář nezůstane uvnitř nebo venku nebo se mu nedej bože něco stane, když bude chtít jít do práce. Apatikář s trochu zdráhal, ale nakonec to přijal jako relativně rozumné řešení a tak poskytl Tetsuovi jed slabí ale s vlastnostmi jaké potřeboval, bylo ho asi 10 litrů věděl, že si další bude muset koupit nebo vyrobit sám. Zamyslel se a uznal, že bude mnohem lepší ho vyrobit.
A tak začal s analýzou látek, měl několik postupů jak stanovit co je v roztoku za laťky ale stejně to musel nechat zkoumat i tátu a další ninji navíc hodně opatrně aby se o tom apatikář nedověděl. Zkoumali asi dva dny výsledkem bylo že jakž takš znali složení a byli schopni to namíchat cena byla nízká jen 8 dní diety kvůli průjmům pak ještě svrbění a dalším nepříjemným reakcím na jed. Naštěstí se nikomu z nich nestalo nic moc vážného a Tetsuo pak mohl začít vyrábět svůj vlastní jed. Což byl dobře neb se dobrá polovina spotřebovala na jeho analýzu a on ještě byl ve stadiu tvorby nábojnic
Nábojnice byl druhý problém, věděl dobře, že kov ani dřevo nepřipadá v úvahu neb se obé nerozbije po nárazu, ale potřeboval vynalez systém. Který by je vrhal a zároveň ozkoušet jestli systém nerozbije případný náboj. Ale první byl na řadě náboj a jeho hry s keramickou pecí a hlínou. Bylo to na nic, hlína praskala sama od sebe, glazování nepomáhalo, navíc byl problém dostat dovnitř jed, pokud by totiž měl znovu vypalovat, nemohl nechat jed kapalný, potřeboval prostě přijít na něco, co by bylo lehké křehké ale tvrdé. Chodil po celém táboře i za něj a všude možně sbíral nejrůznější hlínu a prášky všechny dopadali stejně, nic nevydrželo pálení nebo odpal, nebo prostě nevydrželi střet s jedem, případně byli moc pevné nebo málo. Byl to děs, skoro propadal beznaději, když se mu podařilo objevit našedivělí prášek, jeho vlastnosti byli zvláštní, dokázal být tvrdý, ale náraz na určitou plochu v rychlosti ho roztříštil jako nic, navíc pevnost byla zaručena i v relativně úzkém prostoru koule. Takže zbývalo jen vymyslet jak udělat kouli prázdnou a jak do ní dostat jed. První věc šla snadno, udělal si kopyto a přes něj dělal vždy dvě polokoule, které pak hlinkou spojil k sobě a nechal znovu vypálit, problém byl s tím dostat dovnitř jed nejlépe po výpalu. To byl oříšek a nebýt toho že jednoho dne vyděl, jak se dělají koblihy, asi by mu to nedošlo. Naštěstí to viděl, pak už jen zbývalo nechat v jedné polokouli malí otvor, ten se výpalem ještě zmenšil, ale ne tolik aby jí šla prosunout jehla stříkačky s jedem, pak se do vypálené koule dal vpravit jed tak aby byla koule téměř plná, stačilo pak zamáznout malí otvor hlinkou a posypat vypáleným prachem. Bylo, hotovo vzal pro jistotu ještě koule na testy venku preventivně a bodl do země klacík s kusem látky, aby věděl, jak jde vítr, nechtěl být připraven vlastním jedem. Testování dopadlo obstojně, tedy nalezl systém, kterak vystresovat větší objem jedu menší už měl v hlavě dlouho neb to byl podobný princip jako u senbonmetu Mugena jen nebylo třeba látku katalyzovat k zapálení. Nicméně nyní byl na pořadu dne vystřelovací a podávací mechanizmus.
Obtížnost tohoto byla snad ještě větší, jistě vynašel zásobník, vynašel i systém podávání, ale jak urychlit vejce k výstřelu to mu moc nešlo, zkoušel hnací plyn, ale to mu připadalo jako blbost. Dumal nad tím dlouho, musel mít trochu jinou mechaniku než při vystřelování senbonů neb ty byli malé toto byli relativně těžší a jejich letecké vlastnosti. Veškerý pohon skrze gravitaci a čakru se pak zdál jako velice nesnadný. Propadal, proto depresi vymyslel jed i náboj ale neměl ho jak distribuovat po bojišti. Pracoval na systému 4 trubek vedoucí ke 4 vypustím potřeboval jen nějakou cestou urychlit vlastní projektil. A to nešlo, prostě nestačilo jen nahromadit čakru, aby to střílelo, potřeboval něco … něco co mu unikalo. Asi nejlepšího efektu dosáhl při vystřelování skrze malou odstředivku v zásobníku vlastněte nabila jednou koulí a podle otevřeného otvoru pak po chvilce rotace vypustila kouli pryč, ale to stále nebylo ono. Pracoval na tom dnem i nocí, nevěděl, kdy jedl naposledy nebo kdy se pořadně vypsal. Jeho pracovní záznamy už vypadali spíš jako nějaká šifra, kterou nepřeložil, ani on sám byla tma spousta výpočtů zahrnujících nejrůznější možnosti výstřelu projektilu. Zavrhl střelný prach na tuto loutku, to zatím bylo příliš nebezpečné a on opravdu netoužil po tom, aby se celá loutka zničila. I když si uvědomil, že by bylo dobré mít v loutce podobnou pojistku jako v mugenovi. Nakonec z jeho experimentů vyšla nejlépe odstředivka zlepšená čakrou, i když to stále nebyl ono, nainstaloval proto urychlování projektilu do vypustí potom to bylo lepší zbývalo tedy zkusit projektily vystřelovat. Udělal prázdné, tedy prázdné ne ale naplněné vodou o stejné hmotnosti jako měl jed, nechtěl totiž jedem ani trochu plýtvat. Postavil několik terčů na jedné planině bez stromů. Neb už nechtěl poškozovat stromy a začal s trénováním. Nu prvních asi 15 vejcí mu přistalo přímo v obličeji a on tak dostal velice zajímavou sprchu. Další pak vylétávali kamkoliv jinám než správnou dírou jediné co se mu dařilo, bylo vypouštění malých proudů skrze menší otvory, na které napojil zásobník jen s jedem, i když zatím to nebylo nic velkého. Trénoval bez přestání dva dny, když se mu konečně podařilo porazit terč, který chtěl, další půl den trvalo, než totéž udělal ovládaje i druhou loutku. Nakonec přeci jen bylo dosaženo, že koule lítali tam, kde měli a praskali až po dopadu. To ale byla jen první zastávka na cestě k dokonalosti, dalším cílem bylo zajistit vystřelení všech 4 vajec najednou anebo vystřelení 4 vajec rychle v jednom směru. Vypouštění ve 4 směrech znamenalo jen zlepšení mechanizmu tak aby se ze zásobníku uvízla 4 vejce najednou a umístila se na kruh v 90°intervalech. Pak stačilo jen velice trénovat. Nešlo to ani vejce se zasekávala, nesklouzávala tam, kam měla, celí mechanizmus si vyžádal několik úprav p a předělání naštěstí tetsuo nijak nebyl impulzivní, co se jeho vynálezů týká, takže potlačil většinu záchvatů vzteku a ty které nepotlačil, pak skončili jen nakopnutím loutky a prudkou bolestí v jeho noze. Ale i tak se to podařilo, po troše utrap, byla loutka schopná zaplnit oblast kolem sebe jedovatým dýmem z bomb. Otázkou zůstávalo jak urychlit vypuštění tak aby bylo možné vypustit 4 koule relativně hned za sebou. Došlo mu to vzápětí, stačí, když bude tělo loutky rotovat v opačném směru, rychlost pak bude šílená jediné, co je třeba udělat, bylo umožnit pohyb trubek vně loutky tedy vymezit jim trochu větší prostor, ale to by neměl být zase takový problém. Vrhl se tedy do práce. Šlo mu to relativně snadno, tohle bylo jen o dání prostoru a o úpravě několika málo věcí. Za chvíli už byl připravený a roztočil loutku poprvé několik nárazů a dým valící se z loutky znamenal, že to nebylo zase tak snadné, jak se domníval, přistoupil tedy k potřebným úpravám. Zkoušel to znovu a dopadlo to mnohem a mnohem lépe, vlastně se zdálo, že už bomby létají tak jak mají, navíc se mu v rotaci podařilo mnohem víc uplatnit výpustě vedoucí do malých otvorů. A teď zbýval poslední krok, zavést vypusť jedů do více děr a zajistit tak tvorbu velkého oblaku jedu a spolku s rotací pak pokrýt velký prostor. Vrhl se vším nadšením do toho, strávil další dvě noci tím, že napojoval vývody na otvory, ale dařilo se, pomaličku polehoučku byl každý z jím vybraných otvorů naplněn, musel téže zvětšit nádobu jen s jedem, ale to zas tak nebyl problém, jen loutka začala být chodící železářství. Nicméně prostoru bylo v loutce ještě relativně dost. Potřeboval už jen jediné natrénovat ono vypouštění v rotaci a i bez ní trénoval to a piloval další 3 dny, byl z toho lehce přiotrávený neb leckdy dostal zásah vlastním jedem, dalo se říct, že na něj začal být lehoulince imunní každopádně přesně věděl, co oblaka umí, když se zafouká a co když ne. Zbývalo jen natrénovat použití rotace i jedu spolu s mugenem prostě to byla strašná makačka, ale dalo se to zařídit. Konečně se mu podařilo všechno sjednotit a tím pádem začali být loutky aspoň trochu rovnocenné, oddychl si a přísahal, že si chvilku dá pauzu. Neb to jeho tělo asi jinak nevydrží.

Ležel jsem v táboře na své posteli a promítal si, co se za poslední týdny stalo. Vzpomněl jsem i na to, jak jsem se cestou sem naučil jednu ze základních technik našeho klanu.
FLASHBACK
Bylo brzké vlhké ráno a já už několik dní neměl co dělat. Už nějakou dobu jsme byli na lodi do Nového světa a já se k smrti nudil. Vstal jsem ze své palandy, oblékl si své bílé kimono a vydal se na palubu. Když jsem vyšel ven, všude byla mlha. Na palubě jsem viděl jen pár členů posádky z noční směny, zbytek ještě spal. Přešel jsem přes celou loď až na příď. Nikdo tam zrovna nebyl a tak jsem se rozhodl tam zůstat. Seděl jsem na zábradlí a díval se na vodu pod sebou. Přemýšlel jsem, jak zabít tu strašnou nudu. Nakonec jsem se rozhodl, že se pokusím naučit jednu z originálních technik klanu Hyuuga. Juuken. Byla to jedna z nejzákladnějších technik klanu, ale já ji stále ještě neovládal, věděl jsem, že to bude těžké, naučení této techniky, bez nějakého učitele z našeho klanu. Znal jsem ale princip této techniky, takže jsem doufal, že najdu nějakou vlastní cestu, jak se tuto techniku naučit.
Technika spočívala v nahromadění chakry do rukou a jejího postupného vypouštění do těla protivníka za účelem poškození jeho vnitřních orgánů a chakrového proudění. Seskočil jsem ze zábradlí a posadil se na zem do tureckého sedu. Zavřel jsem oči, a začal koncentrovat chakru. Docela mě rušilo houpání lodi, ale říkal jsem si, že když to dokážu v těchto podmínkách, bude jednodušší to využít i v bojových situacích. Po chvíli jsem usoudil, že na první pokus mám již dost chakry. Otevřel jsem oči a napřáhl pravou ruku. Začal jsem usměrňovat chakru do napřažené ruky. Začala mi brnět ruka, a cítil jsem, jak se do ní hrne velké množství chakry. Kolem ruky se objevil namodralý nádech unikající chakry. Ten se stále zvětšoval. Potom najednou zmizel. Chakra byla pryč. Nepodařila se mi udržet.
Opět jsem začal koncentrovat chakru. Tentokrát ale jen malé množství, aby bylo snadnější ji usměrnit a udržet. Když jsem měl nahromaděné malé množství chakry, opět jsem ji usměrnil do pravé ruky. Kolem ruky se zase objevil namodralý nádech chakry. Podařilo se mi ji udržet stabilní asi 10 sekund. Nebylo to mnoho, ale byl to nadějný začátek. Zkusil jsem to ještě jednou. Tentokrát jsem chakru udržel necelých 20 vteřin.
Vstal jsem a protáhl si ruce. Když jsem se rozhlédl po palubě, uviděl jsem, že většina ranní směny je už na svém místě. Bylo mi jasné, že teď už na trénink nebudu mít takový klid, ale nechtělo si ho přerušit jen po pár pokusech. Trénoval jsem celé dopoledne. Když jsem se v poledne vrátil ke svému lůžku s denním přídělem jídla, byl jsem utahaný a vyplýtval jsem téměř veškerou svoji chakru. Po jídle jsem se na chvíli natáhl na lůžko a odpočíval. Odpoledne jsem se dal opět do trénování. Večer jsem se vrátil naprosto vyčerpaný. Byl jsem ale schopen udržet malé množství chakry v rukách již docela dlouho. Nebyl jsem schopen ani se najíst a šel jsem spát.
Když jsem se na druhý probudil, bylo už skoro poledne. Řekl jsem si, že to nesmím s tím tréninkem tolik přehánět. Vstal jsem a oblékl jsem si čisté kimono. Včerejší bylo špinavé a propocené. Snědl jsem si včerejší večeři a vydal se opět na trénink. Vyšel jsem na palubu a protáhl se. Na palubě panoval čilý ruch.
Prošel jsem celou lodí a našel jsem si klidný koutek. Uvolnil jsem se a vyčistil si hlavu. Loď se příjemně pohupovala. Napřáhl jsem ruku, a začal koncentrovat malé množství čakry a zároveň ji usměrňoval do dlaně. Kolem ruky se objevila stabilní namodralá záře. Cítil jsem, že tento tok dokáži udržet poměrně dlouho. Napřáhl jsem druhou ruku, v usměrnil stejné množství chakry i do ní. Když se mi ji podařilo ustálit, zůstal jsem chvíli jen tak stát. Pak jsem začal množství chakry pomalu zvyšovat. Ruce mi začali nepříjemně svrbět a potom i pálit. Proto jsem musel přestat.
Chvilku jsem si dal na odpočinek a pak jsem začal nanovo. Opět jsem napřáhl ruce a začal usměrňovat chakru. Opět se mi jí podařilo získat o trochu víc než před tím, ale stále to nestačilo. Trénoval jsem po celý zbytek dopoledne. Když jsem šel na oběd, dokázal jsem do ruk usměrnit a udržet již téměř veškerou chakru, kterou jsem potřeboval k zahájení druhé fáze tréninku. Odpoledne jsem bohužel trénovat nemohl, protože jsem měl službu na lodi. Takže jsem musel čekat do dalšího dne…
Ráno jsem vstal brzy, protože jsem byl odhodlaný začít s druhou fází mého tréninku co nejdříve. Vzal jsem jeden velký pytel, a naplnil ho pískem ze stájí. Pak jsem do něj uschoval 5 balonků naplněných vodou.Pytel jsem pověsil na jeden z trámů v podpalubí, v jednom z poloprázdných skladišť. Když jsem to měl připravené, zavřel jsem se vevnitř, aby mě nikdo nerušil. Stoupl jsem si před pytel a soustředil se. „Byakugan.“ Kolem očí mi vyběhli žíli a můj pohled se změnil. Uviděl jsem přesnou polohu balonků s vodou. Začal jsem koncentrovat a usměrňovat chakru. Když jsem jí měl dostatek, napřáhl jsem se. „Juuken.“ Vykřikl jsem a udeřil do pytle. Při úderu jsem se snažil uvolnit správné množství chakry tak, abych prasknul balonek, ale nepoškodil pytel. Nepovedlo se. Ruka mi zůstala trčet zabořená v pytli.
Vytáhl jsem ruku ven, a písek přesypal do dalšího pytle. Tentokrát jsem do něj ale balonky s vodou nedal. Usoudil jsem, že je to zatím zbytečné. Musel jsem se nejprve naučit správně vypustit chakru z dlaní, abych nepoškodil vnější obal a až poté se můžu začít učit, jak a kam správně směřovat údery. Nový pytel jsem pověsil místo toho prvního. Nahromadil jsem opět chakru a napřáhl se. „Juuken.“ Uvolnil jsem chakru z dlaně a udeřil do pytle. Opět zůstala trčet vevnitř. Pověsil jsem třetí pytel a zkusil to znovu. „Juuken.“ Zase neúspěch. Zkoušel jsem to celé dopoledne, ale pokaždé se mi podařilo pytel protrhnout. Asi po 5ti hodinách pokusů jsem se rozhodl dát pauzu a šel jsem se najíst. Po obědě jsem si dal ještě hodinku oddych, protože tento trénink byl velmi vytěžující.
Odpoledne jsem se vrátil k tréninku. Vešel jsem zpět do skladiště a pověsil jsem další pytel. Stále jsem uvolňoval chakru příliš zbrkle, takže narušila povrch pytle. Nechtěl jsem dlouho otálet a dal se opět do trénování. Snažil jsem se dávat pozor, a uvolňovat chakru postupně. „Juuken.“ Ruka se opět zabořila do pytle. Trénoval jsem celé odpoledne a na konci dne jsem už byl totálně vyřízený. Ale ke konci se mi již dařilo uvolnit chakru tak, aby prošla pytlem, ale nepoškodila ho.
Ráno jsem vstal, a připravil se na závěrečnou část svého tréninku. Útok na balonky. Díky tomuto bych se měl naučit, uvolnit správné množství chakry na správné místo.Opět jsem se zavřel do toho skladu jako ten před tím, a připravil si pomůcky. Když bylo vše připraveno, začal jsem trénovat. „Byakugan.“ Můj pohled se změnil. Najednou mé oči obsáhli celou loď. Já jsem ale svůj pohled zaměřil pouze na cíl tréninku. Nahromadil jsem chakru do ruky a napřáhl se. Vybral jsem si jeden bylonek s vodou. „Juuken!“ Vykřikl jsem a udeřil jemně do pytle. Při doteku dlaně s látkou pytle jsem uvolnil chakru a pokusil se ji usměrnit tak, aby přesně roztrhla balonek s vodou. Bohužel jsem ji uvolnil příliš pomalu a chakra se k němu vůbec nedostala. Zkusil jsem to ještě jednou. „Juuken!“ Zase nic. Tentokrát jsem ji uvolnil moc zbrkle. Něco takového by v těle nepřítele udělalo příliš velkou paseku.
Na potřetí se mi to povedlo. Balonek prasknul a v okolním písku nebyly vidět žádné nadbytečné vlny chakry. Tak by to mělo vypadat. Po pár dalších pokusech jsem ale zjistil, že to nejspíš byla náhoda, protože další 4 pokusy se nepovedly. Trénoval jsem tedy celý den a ke konci jsem usoudil, že se mi tuto techniku podařilo zvládnout. Dokázal jsem zasáhnout deset cílů z deseti a to za méně než 15 sekund. Nová technika přibyla do mého arzenálu.
FLASHBACK

Přišel jsem s Akimirem na místo kde jsem chtěl trénovat.Když jsme došli na místo,chtěl jsem se naučit techniku Kage Shuriken no Jutsu ( Technika stínového Shurikenu). Při tomto jutsu uživatel hodí Shuriken, který letí na nepřítele. Místo jednoho shurikenu však letí dva. Ten druhý letí ve stínu prvního, a proto nejde vidět dokud není kousíček od nepřítele. Této technice se vyhnou jenom ninjové s obrovským štěstím a zkušenostmi. Přesně jsem věděl,jak se tu techniku naučit.Takže jsem se do toho ihned pustil.Takže,hodim dva shurikeny,ale musím přesně,aby ten druhý nebyl vidět,to bude hračka. Říkal jsem si pro sebe. Vytáhl jsem dva shurikeny a postavil se do bojové pozice.Nejdřív jsem zkusil si dát jeden shuriken mezi palec a ukazováček pravé ruky,druhý shuriken jsem dal mezi ukazováček a prostředníček.Napřáhl jsem se,a zkusil hodit oba shurikeny těsně pod sebou.No,moc se to nedařilo,každý shuriken mi vylétl na jinou stranu.hodil jsem udivený pohled,pak jsem si vytáhl další dva shurikeny a zase si je dal mezi prsty.Když jsem byl připravený je hodit,napřáhl jsem se a říkal jsem si. Všechno to je v zápěstí….. A znovu jsem hodil,ale dopadlo to stejně.Oba Shurikeny letěli zase každý jinam.No zase jsem si vytáhl dva shurikeny,dal mezi prsty a znovu se napřáhl,tentokrát jsem shurikeny hodil rychleji,ale pořád se od sebe dost odchylovali.No,asi si dáme pauzu,co Akimiro? Řekl jsem a Akimiro radostně štěknul.Posadil jsem se na kámen a napil se vody.Sice už mě trochu bolelo zápěstí,ale nechtěl jsem přestat.Asi po 5 minutách jsem se zase zvedl a šel se postavit na místo tréninku.Vytáhl jsem dva shurikeny a dal mezi prsty.Napřáhl jsem se,a hodil.tentokrát jsem shurikeny hodil už jenom kousíček od sebe.No nebylo to stále ono.Vytáhl jsem další dva shurikeny a dal mezi prsty.Hodil jsem,shurikeny letěli sice otrochu blíže než u minulého pokusu,ale pořád to nebylo ono.Opět jsem vytáhl dva shurikeny,dal jsem si je mezi prsty,a hodil.Ale překvapivě,jsem je teď hodil už těsně vedle sebe jen s malou odchylkou.Teď nemůžu přestat,už jsem blízko. Vytáhl jsem dva shurikeny,dal mezi prsty,a hodil. A zase,oba shurikeny letěli téměř u sebe,ale stejně by se pořád dalo rozpoznat že vlastně letí dva shurikeny.Jde o moment překvapení,takže kdybych to teď použil,neuspěl bych.Znovu jsem si vyndal dva shurikeny,umístil jsem si je mezi prsty,pořádně se napřáhl a hodil jsem je.Podařilo se mi že letěli vlastně úplně pod sebou,ale o kousíček se vychylovali.Musím být přesný. Pomyslel jsem si a znovu jsem si vyndal dva shurikeny,dal jsem si je mezi prsty,napřáhl se,a hodil je.Teď konečně letěli úplně pod sebou.Protivník neměl šanci poznat,že tam jsou dva shurikeny.Naučil jsem se techniku Kage Shuriken no Jutsu ( Technika stínového Shurikenu)…..

Začal jsem trénovat na své nové technice jménem Shikyaku.Je to technika která zvýší sílu a rychlost uživatele a dodá mu tak trochu divoký vzhled.Je velmi výhodná když chce člověk rychle zaútočit na nepřítele.Je to známá technika v našem klanu,takže se jí chci naučit.Šel jsem na louku a rozproudil chakru.Byl se mnou Akimiro takže jsem se cítil lépe a navíc mi to pomáhalo zdivočet mou chakru což vedlo k o něco větší rychlosti člověka než je normální.Sice se mi trochu prodloužili nehty a zuby ale zdaleka to jěště nestačilo.Podle délce zubů a nehtů zjistím kdy jsem dokončil cvičení této techniky.Mají být dvakrát tak dlouhé a já je zvětšil asi jen o jednu dvacetinu.Trénoval jsem dál a nabíral zkušenosti.Zhotovil jsem si pár cvičných panáků abych na nich mohl cvičit výpady.Akimiro mi pomáhal s rychlostí.Byl rychlý jako je rychlý uživatel který ovládl tuto techniku což se mi poměrně hodilo.Den co den jsme cvičili a byl jsem stále lepší a lepší.Už jsem byl asi na pěti desetinách délky nehtů ale stále mi zbývalo dalších patnáct dvacetin.Dál jsem cvičil ,ale zjistil jsem že už pár dní se nezlepšil výsledek.To mě zarazilo a přemýšlel jsem co se stalo že mi nejde pokračovat?Cvičil jsem ještě pár dní v doměnce, že se to zlepší ale ono nic.Pak jsem si uvědomil že jsem si vůbec nedával pauzy a každý den jsem neustále cvičil.Takže jsem se rozhodl že si odpočinu jeden celý den a u tréninku budu dávat pauzy.Byl jsem moc dychtivý po nové technice že jsem zapoměl na své meze.Šel jsem i dříve spát což nebylo obvykle mým stylem.Probudil jsem se trochu pozdně ráno a šel se projít.Nějakou dobu jsem si pohrával s Akimirem a dělal obvyklé činnosti. Pak když jsem neměl co dělat šel jsem meditovat na jeden kámen na pasece.Bylo to velmi uklidňující.Začal jsem přemýšlet jak bych mohl zvládnout trénink o něco rychleji.Sice jsem si ho dnes zakázal ale to neznamená že o něm nemůžu přemýšlet.Napadlo mě pár věcí například běhat a u toho koncentrovat chakru a díky narůstajícímu adrenalinu více zdivočet chakru.Také bych mohl na sebe namířit různé pasti a u toho se také pokoušet koncentrovat svojí sílu.Je to stejný druh jako u běhu ale o něco těžší.Bohužel mě pak už nic dalšího nenapadlo takže jsem otevřel oči.Už se smrákalo takže jsem se rozhodl proběhnout se trochu s Akimirem a pak jsem šel spát.Spánek byl nic moc.Ne a ne usnout tak jsem zkusil meditovat v leže.Trochu to zabralo a za nedlouho jsem usnul.Ráno dalšího dne jsem se probudil a cítil se překvapeně lehce a svěží.Akimiro byl také veselý ,asi si všiml změně stavu na svém pánovi.Nasnídal jsem se a zamířil ke cvičišti.Když jsme dorazili vše tu bylo po starém,jen Velomaru seděl na nedalekém kameni a pozoroval mě.Rozhodl jsem se že dnes udělám velký pokrok a dojem na Velomara.Začal jsem s během.Akimiro běžel vedle mě a vesele zaštěkal.Soustředil jsem se a začal s koncentrací.Po chvíli mi narostli nehty a zuby a začalo mne lechtat v krku.Ignoroval jsem to a pokračoval.Cítil jsem že jsem na správné cestě ale ještě to nebylo ono. Lehce jsem zavadil o nit která by vedla k dokončení techniky ale bohužel jsem se jí nechytl.Přestal jsem a začal připravovat pasti.Když jsem byl hotov a odpočatý mohl jsem začít.Akimiro na znamení začal spouštět pasti jednu za druhou.Soustředil jsem se a pomalu ale jistě do mě proudil adrenalin.Začal jsem uskakovat před lístky,odrážet letící kunaie,uhýbat před dírami v zemi a po chvíli jsem byl plný energie a chakra mi začala divočet ,tentokrát se o něco více prodloužili nehty i zuby a lechtání v krku přešlo v hrozivé zavrčení jako by od nějaké šelmy.Zanedlouho pasti skončili a já nevěděl co dál.Jak jsem tak přemýšlel koukal jsem se na mého psa...A v tom mě to napadlo.Chělo to něco zvířecího! Požádal jsem mazlíčka aby mi skočil na záda jako u přeměny.A spojil jsem naše chakry.Akimiro nic nenamítal takže jsem začal opět s koncentrací a divočením.Cítil jsem jeho zvířecí divokou přirozenost a to mi pomohlo.Tentokrát to bylo úplně jiné.Nehty se prodlužovali mnohem více a rychleji a zuby taktéž.Cítil jsem sílu a díky předchozímu tréninku i dostatek adrenalinu.Tentokrát jsem nit na ovládnutí techniky pořádně uchopil a už se jí nepustil.Jak jsem pokračoval objevilo se něco nového.Chakra kterou jsem používal se zviditelnila a tentokrát jsem si byl jistý že jsem na dobré cestě.Na Velomara udělal moje Chakra zřejmě dojem takže i s tímto jsem byl poměrně spokojený.Další den jsem se stále více a více přibližoval k mému cíli a měl jsem z toho skvělý pocit.Den po té jsem předběhl Akimira a večer jsem měl konečně tu správnou délku nehtů. Trénink dokončen! Umím techniku Shikyaku no Jutsu!