Mizející lidé+Diplomatická mise do kmene Kiofusei(Matejniz+Meiki Ookami)

First topic message reminder :

Úkoly:
1) chránit diplomatický konvoj
2) navštívit vesnici Sluneční Srpek a vyřešit záhadu ztracených lidí.
3) pokusit se navázat diplomatické vztahy s kmenem Kiofusei.

Meiki Ookami

Plíživé ranní paprsky slunce mě nejdříve příjemně hladily po tváři, ale nakonec se staly nepříjemnými a se spánkem neslučitelnými. Nejdříve jsem se ohnala kolem, jestli to není jen hmyz, ale i přesto mě neustále sluneční paprsky otravovaly, a proto jsem otevřela oči, abych zjistila, že už je ráno. Rychle jsem ze sebe shodila deku, sbalila ji a přemýšlela, kde se na mě vzala. Hmm... Kde se ta deka vzala? Vzpomínám si akorát, jak jsem se vracela do tábora... Zastřené vzpomínky jsem ale nemohla obnovit. Zřejmě únavou a ještě takovým hrr hrr probuzením. Doběhla jsem ke kočáru a vnutila se Urgkekovi dovnitř, protože jsem neměla náladu na to se někde trmácet pěšky, obzvlášť takhle po ránu.

Takahiro

Poté co se všichni vzbudí a karavana je připravena vyrazit, nasednu na svého tur-ara a pokračuji s nimi.

Naifu

Zabalil jsem ten zvláštní amulet, pokynul veliteli a vyšel z budovy.Šel jsem svižným krokem z vesnice. Cestou jsem ze svých věcí vytáhl malý kousek zlisovaného obilí a dal je do kapsy k Teyle.
"Jen si dej." Prohodil jsem, ale to už jsem byl na kraji tábora. Vydal jsem se stejnou cestou, jakou se vydala karavana. Chvíli jsem šel normálně, ale pak jsem zrychlil do běhu. Cesta totiž vypadala opuštěně. Nevěděl jsem, jak velké mám zpoždění a proto jse nespěchal nějak extrémně rychle. Řekl jsem si, že je v podstatě jedno, jestli je doženu za hodinu nebo za den. Cesta má stejně trvat několik dní, takže času bylo dost.
Když jsem je ale ani po několika hodinách nedohnal začal jsem mít trochu obavy. Ale nedalo se nic dělat. Potřeboval jsem si již odpočinout. Proto jsem se zastavil a sedl si pod jeden strom. Pustil jsem Teylu na zem a ta začala pobíhat okolo. Já jsem si vytáhl kousek sušeného masa a dal se do jídla. Když jsem tak seděl, všiml jsem si pomačkané trávy všude okolo. Podle rozlohy a stylu poškození jsem usoudil, že zde karavana na nějakou dobu zastavila.
Není to ještě tak daleko na pravidelnou zastávku, takže se něco muselo stát. Nikde ale nebyli známky boje, takže jsem doufal, že to byla jen nějaká mechanická porucha. To mě opět naplnilo nadějí, že nejsou zas až tak daleko. Chytil jsem Teylu a vydal se opět na cestu. Chybělo už jenom několik hodin do tmy, takže jsem zrychlil tempo.
Když už byla skoro tma, došel jsem konečně na kraj lesa. Měl jsem jen dvě možnosti. Na planině přede mnou bych jěště asi hodinu viděl na cestu, ale byl bych příliš na ráně. Proto jsem se rozhodl zůstat na kraji lesa a prospat se. Neměl bych tím ztratit mnoho času, protože karavana podle mého odhadu již také musela stát. Proto jsem si ustlal pod jedním ze stromů, la erozhodl jsem se spát po tmě. Proto jsem si nepřipravoval ohniště. Když jsem měl spaní připravené, pustil jsem ještě Teylu, aby se proběhla a nachystal jsem nám jídlo. Udyž jsem se rozhlédl po pláni, uviděl jsem v dálce několik ohňů.
Karavana. Memůžou být dál než hodinu a půl. Když zítra brzo vyrazím, mohl bych le dohnat dřív než se vydají na cestu. Šel jsem tedy spát, abych mohl co nejdříve vyrazit.
Když se karavana ráno zvedala k odchodu, byl jsem jen několik mil za nimi. Již jsem rozpoznával jednotlivé obrysy vozů a zvířat.

Takahiro

Cestou jsem se ohlédl za sebe a viděl jsem spěchající postavu. Seskočil jsem ze svého tur-ara a naskočil jsem rovnou do "kočáru" chvilku jsem věnoval pozornost Meiki respektive jejímu tělu a pak jsem upozornil Urgkeka na běžící postavu...

Meiki Ookami

Nemohla jsem si nevšimnout toho nehorázně úchylnému pohledu ze strany Takahira. Byla jsem na ně už zvyklá, nevadily mi, ale ten Takahirův mě prostě rozohnil a silně rozzuřil. Nemohla jsem ho prostě vystát, nejspíš proto, že už se mě dvakrát dotkl tam, kde ještě nikdo jiný. Jen jsem založila ruce pod hrudníkem, čímž jsem vyzvedla vnady a nasadila uražený výraz.

Takahiro

Poté co si Meiki založila ruce pod hrudníkem, stala se pro mě ještě neodolatelnější a můj pohled se opět ubral tam, kam by správně neměl.

Meiki Ookami

"Umm..." jen jsem si mírně odkašlala, aby se díval někam jinam, ale... krev se ve mně začala vřít a já jen počítala vteřiny do vybuchnutí. Když už to vypadalo, že opravdu dojde na nejhorší, podívala jsem se na Urgkeka. Na tak nevinného a přitom muže. Aaah.... Škoda, že je nejspíš ženatý. Začala jsem myslet na nejhorší.

Urgkek
Ehm...
odkašlal když pozoroval celé to koukání a naražky jak ze strany Meiky tak ze strany Takahira.
"Buď se začnete chovat jako bojovnící a bude te si hledět své mise nebo vás tady važně nepotřebuju ...kdyby jste raději přivedli toho co nás sleduje ... abychom zjistili proč."

Meiki Ookami

"..." Nejdříve to vypadalo, že chci něco říct, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Respektive jsem nechtěla vnést do ohně další a další olej. Jen jsem vypadala tak nějak bez výrazu. Kamenný obličej, řekla bych, kdybych se na sebe mohla podívat. Jen jsem se tiše zvedla a vyskočila ven, přičemž se mi nadzvedla sukně, bohužel pro Takahira jsem pod ní měla ještě kalhotky.
Když jsem byla venku, stála jsem tam a čekala. Kdyby chtěl zaútočit, už by to udělal. Z toho jsem alespoň vycházela, stejně jako jsem doteď vycházela z toho, že vůdce mise je tady Urgkek, ale čím víc jsem ho poznávala, tím víc jsem si o něm začínala myslet, že i když je tělesně muž, chová se tak trochu jako dítě. To jen posílilo to, jak jsem ho vnímala, bohužel to ale podlamovalo jeho autoritu u mě.

Takahiro

Seskočím z "kočáru" a vyskočím na jeden z stromů s tím, že počkám na pana neznámého, který k nám upaluje jako o život...

Naifu

Pomalu ale jistě jsem se přibližoval ke karavaně. Po chvíli jsem uviděl dvě osamocené postavy jak se oddělili od karavany. Jedna se zastavila na cestě a druhá vyskočila na blízký strom. Trochu jsem zpomalil tempo abych si odpočinul.
Pokračoval jsem v cestě poklidnějším tempem. Když už jsem byl kousek od těch dvou postav, poznal jsem, že ta stojící na cestě je žena. Vlastně ještě dívka. Mohla být tak v mém věku. Na první pohled vypadala trochu neupraveně, ale velice půvabně. U druhé postavy jsem si jěště nebyl jistý, protože byl v stále v koruně stromů.
Když už jsem byl přímo u nich, ani jsem nezpomalil. Jen jsem se usmál na tu dívku. To ovšem nemohla vidět, protože na obličeji jsem měl svoji masku. Mohla si ale jemného záblesku v mích očích. Pak jsem pokračoval dál.
Když jsem byl asi 5 metrů za dívkou, tak jsem se zastavil.
"Měli byste si pohnout, nebo nám ujedou." Prohodil jsem a vydal se zase rychlou chůzí dopředu.
Nemám zapotřebí se vybavovat s každou stráží.

Meiki Ookami

"Aach..." povzdechla jsem si. Začínala jsem se cítit jako Hop sem, hop tam a přesto se mi zdálo, že mě ignorují. Byl to hrozný pocit. Rozhodla jsem se proto pro akci. "Hej! Ty!" Přeci jenom si ten vztek na někom vybiju, protože tenhle chlapíček se ani nerozhodl pro to, cokoliv říct. Rozeběhla jsem se za ním jako torpédo, vztek mě poháněl. Představovala jsem si, že je to stejný hulvát jako Takahiro a navíc to byl potencionálně nepřítel. Vrhla jsem se na něj (na Naifa), abych ho strhla k zemi a rozhodla jsem se, že z něj tu ignoraci vymlátím.

Takahiro

seskočil jsem dolů a běžel za Meiki. Jelikož je onen neznámý potencionální nepřítel připravil jsem si do ruky 3 pírka. Poté co jsem je jakž takž doběhl strhla meiki onoho neznámého k zemi, na což jsem zareagoval úskokem do strany a připraven jsem čekal další reakci.

Naifu

Šel jsem rychlým krokem ke karavaně, když tu na mě zezadu něco padlo. Nevydržel jsem nápor a svalil se na zem. Stěží jsem se otočil na záda a uviděl jsem, jak na mě sedí ta dívka s napřaženou rukou.
Zadíval jsem se na její křivky a zjistil jsem, že je na první druhý pohled stejně tak krásná jako na ten první. Našel jsem ale i pár kosmetických vad. Pak jsem se jí zadíval přímo do očí.
"Promiň zlato, ale na tohle tu opravdu nemám čas, obzvlášť, když se na nás tamten dívá." Hodil jsem očima směrem ke stromu, kam jsem viděl skákat tu druhou postavu. Všiml jsem si, že už je ale na zemi kousek od nás. Poté se mi ke krku vyhrabala Teyla, vystrčila hlavu a začala divoce prskat.
"Navíc jsem zadaný." Začal jsem se hlasitě smát. Po chvilce jsem ale zase zvážněl.
"No a teď už mě konečně pusť."

Meiki Ookami

"Tak to by teda nešlo, myšáčku," oponovala jsem mu a sáhla jsem po kunaii. Začala jsem do kunaie soustřeďovat chakru, abych vytvořila hien. Kunai jsem poté Naifovi dala dál od krku. I když od něj bylo ostří daleko, mohl cítit, že už se ho nějaké ostří dotýká a to ostří vytvořené touto tehcnikou. "Kdo jsi a co tady děláš?!" Zeptala jsem se ho celkem ostře. "Myšáčku!" Dodala jsem.

Naifu

Ta holka začínala být velmi agresivní a když jsem ucítil podivný tlak na krku, začal jsem brát tuto situaci vážně. Začal jsem se trochu kroutit a odtahovat hlavu od toho zvláštního tlaku. Přitom jsem si z jednoho úkrytu vytáhl sembon a přiložil jí ho k noze.
" Na tohle vážně nemám čas. Navíc, ten senbon, který se ti právě dotknul nohy je napuštěn silným jedem. A posmrtná křeč je sviňa, lehce bych tě mohl škrábnout. Mdyž mě pustíš, můžeme si promluvit cestou."
Pak jsem očima sjel ke svému hrudníku.
"Tkkk. Ty k tk."
Teyla se na to schovala opět do mého oblečení.

Meiki Ookami

"Bude mi ctí zemřít," řekla jsem zcela vážně a věnovala mu andělský úsměv. Ať už blafoval nebo ne, ať už by zkusil cokoliv. Jed nepůsobí okamžitě a i kdyby, malinký záchvěv ruky a z jeho krku by se stal pramen. "Takže, ptám se ještě jednou a naposled - Kdo jsi a co tu děláš?!" Zopakovala jsem mu moji otázku a nakoncentrovala do kunaie více chakry, což prodloužilo o trochu chakra ostří. Udělala jsem to jen pro jistotu. Teď se stačilo jen špatně nadechnout, ale sama jsem začínala mít obavy, že neblafuje.

Takahiro

Začal jsem napouštět do pírek co nejvíce čakry, člověk nikdy neví, takže jen pro jistotu. Mezitím co jsem napouštěl jsem se zahleděl na zajímavou polohu Meiki, snažil jsem se sice ovládnout, ale bylo to silnější...

Naifu

"Nemusím, a Nebudu, se zpovídat každému banditovy na této cestě, který na mě zaútočí zbaběle zezadu a bez varování."
Podíval jsem se bokem na toho druhého týpka. Jeho výraz v obličeji mě trochu zarazil.
Snad se tak dívá na ni a ne na mě. Problesklo mi hlavou. Pak jsem pohled vrátil té holce.
"Jestli si opravdu připravena zemřít, tak zaútoč, ho třeba potom velitel nezabije taky, až mju podá hlášení." Pohodil jsem trochu hlavou k tomu druhému.
"Navíc ty jsi zaútočila první takže by ses také měla první představit, je to slušnost. A když tom tak přemýšlím, si opravdu tak bláhová, že si myslíš že tato cesta je jen pro vás? Jestli útočíte na každého kdo jde kolem, jste opravdu ubozí. Kdybych vám chtěl něco udělat, udělal bych to už v noci."

Meiki Ookami

"Nejsem tak bláhová, abych to nevěděla, ale... rozkazy jsou rozkazy, nemluvě o tom, že neustále mluvíš o stíhání. My jsme alespoň součástí konvoje... Pro jednou a naposledy - Co tu děláš?!" Věděla jsem, že po zlém to s ním rozhodně nejde. Nebylo východiska. Zabíjet nemělo smysl. Ale rozhodně to chtělo řešení. Musela jsem se spolehnout na svou poslední šanci. Začala jsem pumpovat chakru do celého těla. Ostří sice povolilo, ale stále vytvářelo podivný tlak, ačkoliv teď bych s ním sotva něco zvládla. Chtěla jsem jen pomocí tlaku vytvořeného pomocí chakry ztupit ostří senbonu, které je tak malé, že by to zabrat mohlo. Abych ho však dostala do horší situace, rozhodla jsem se udělat něco horšího. Stále jsem měla ještě volnou jednu ruku. Spoléhala jsem se na to, že chakra by jed neměla propustit. Jen jsem v to srdečně doufala. Rychle jsem se tasila po shurikenu a zasunula ho pod své tělo, přičemž jsem se mírně pořezala, ale shuriken se zastavil těsně před Naifuovým "juniorem". I kdybych ho tedy nezabila, doživotní následky by si odnesl a mnohem horší, než je smrt. V obličeji se mi míhala beznaděj a bolest, navíc jsem netušila, jak na to cizinec a možný nepřítel zareaguje.

Naifu

Chtěl jsem opět něco vypustit z úst, když tu opět vylezla Teyla, kousla mě do krku a zaprskala na mě.
"Jo sakra, já vím, mě už to taky nebaví. A taky vím že to nejsou špatní lidi. I když tam ten je trochu divný." Hodil jsem hlavou.
No dobrá, nemá cenu ztrácet čas.
Podíval jsem se opět na tu holku.
"Tohle působit nebude." Řekl jsem když jsem ucítil její pohyb.
Všiml jsem si jak Teyla větří.
"Navíc to vypadá že si se sama zranila. Vůně tvé krve je žeprý vůně dobrého člověka. Tak co kdyby si mě konečně pustila? Pak ti teda odpovím na tvé otázky, když jinak nedáš. Nebo se bojíš, že byste mě v přímém souboji dva nezdolali?" Ještě jsem si trochu nevinně rýpl, ale na důkaz neutrality jsem schoval svůj senbon zpět do oblečení.
Fajn udělal jsem první krok, teď záleží na ní.

Meiki Ookami

Zamyslela jsem se, přičemž jsem povolila a přestala koncentrovat chakru. Podívala jsem se na tu masku, kterou nosil, nemohla jsem si pomoci. Schovala jsem kunai i shuriken, ale nechystala jsem se jen tak zvednout. Jednu ruku jsem mu položila na krk, abych se ujistila, že tam chakra nenechala byť sebemenší škrábanec. Když bylo jasné, že nikoliv, začala jsem se pomalu zvedat. Když už jsem konečně stála na vlastních nohou, podala jsem mu ruku, abych mu pomohla vstát.

Naifu

Přijal jsem nabídnutou ruku a nechal si pomoci na nohy. Trochu jsem se oprášil, a pak se soustředil na ty dva.
"Byl jsem poslán za vámi jako dodatečný doprovod. Kontroloval jsem, jestli se vám někdo nepřilepil na paty. Dále zde mám ještě jeden úkol, ale do toho vám nic není, to musím nejdříve domluvit s velitelem ochranky konvoje. Stačí vám to?" Zeptal jsem se a podíval jsem se za sebe. Karavana se nám za tu chvilku docela vzdálila.
Sakra nebýt jich, už jsem se mohl vést na jednom z vozů.
Teyla zatím stále mírně prskala. Vytáhl jsem kousek látky a podal hu té dívce.
"Na obvaž si tu ránu."

Meiki Ookami

Dívala jsem se na ten kousek látky tak trochu nechápavě. "Eeto..." V hlavě se mi stále točilo dokola, co řekl. Bylo by to tak složité, kdyby to řekl rovnou a nezdržoval? Spražila jsem ho opravdu zlým pohledem. Nevypadalo to, že bych zrovna od něho momentálně chtěla pomoc, také že nechtěla, dokázala jsem si pomoci sama a lépe. Vytáhla jsem obvaz a začala si obvazovat ránu na břiše, přičemž jsem se dala do chůze směrem za konvojem. "Mimochodem, jsem Meiki, těší mě." Otočila jsem se na něj a usmála se. "Ten podivín je Hulvát." O poznání ošklivějším pohledem jsem se podívala na Takahira. "On moc nemluví, ale být tebou, dávám si pozor na místa, kam nechceš, aby ti někdo sahal anebo aby na ně koukal." řekla jsem medově sladkým hlasem, který měl Takahira probrat z toho, jak po mě neustále pokukoval. Jakmile jsem byla s představováním hotova, už jsem si těch dvou nevšímala. Když jsem byla hotova i s obvazováním rány, dala jsem se do běhu. Má přátelskost a milá povaha se mi zdála na této misi ta tam.

Naifu

Tak si víš co když nechceš. Pomyslel jsem si když odmítla moji pomoc.
Chvilku jsem si prohlížel Hulváta. Pak jsem zaregistroval, že se Meiki dala do pohybu. Nahromadil jsem chakru do noh a prudce se odrazil od země.
"Tak pospěš Hulváte." Zasmál jsem se nahlas tomu přirovnání, co použila Meiki. Přišlo mi celkem trefné podle těch jeho pohledů, které jsem zaregistroval.
Ve vzduchu jsem udělal salto zpět a přistál jsem vedle Meiki. Ta se zrovna dávala do běhu. Srovnal jsem s ní krok.
"Jinak já jsem Naifu. Těší mě Meiki. A prosím netvařte se tak na mě, to vy jste mě napadla bez toho, abyste jste se před tím na něco zeptala."
To je důvod, proč nemám rád lidi.